Ze stínů Banánovníku: Esport sportem aneb proč to vůbec potřebujeme

O tom, jestli profesionální hráče počítačových, konzolových či mobilních her chceme nebo nechceme nazývat sportovci, zde "debatovat" úplně nebudu. Nicméně na úvod něco málo z terminologie. Pojmem sport je dnes obvykle označována aktivita provozovaná podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví. "Jedná se o pohybovou aktivitu" – to vylučuje činnosti, kde se soutěží pouze pomocí duševních schopností nebo štěstí, například deskové hry (go), počítačové hry nebo hazardní hry s výjimkou pokeru (poker se podle některých definic označuje jako sport, podle některých ne, stejně tak jako např. šachy) a tady narážíme i na esport, který je v dnešní době posuzován podobně jako zmíněné hry.

A tady narážíme na kámen úrazu. Pro většinu veřejnosti a nezasvěcených jsou hráči pouze leniví, nic nedělající lidé, kteří se sportovci nemají nic společného. Častými důvody pro podobná nařčení jsou právě nedostatečná aktivita, narážky na nezdravý životní styl apod. A nebudeme se tvářit, že hráči her jsou zrovna synonymem pro zdravý styl, ovšem u profesionálních sportovců to je přeci jen trošku jinak. Jenže takových je minimum, pouze ti nejlepší z nejlepších se v těžké konkurenci propracují na vrchol, aby ochutnali život mezi světovou špičkou.

Co nám chybí, abychom dokázali produkovat více talentů? Za mě je to práce s mládeží. Ale tím nemyslím vzít pár hráčů kolem 15 let, zkusit s nimi postavit tým, nazvat jej academy sekcí a doufat, že to nějak dopadne. Chce to soutěže, kde se právě tyto týmy mohou zlepšovat. Nesoutěžní turnaje, kde se budou potkávat s předními týmy a hráči. Jenže k tomu všemu to není jen o hraní, ale potřebují také slyšet, že si čas od času musí odpočinout. Že spánek je důležitý pro správné fungování těla. Občas se musí protáhnout, sezení u počítače není možná to nejnáročnější na tomto světě, ale při nesprávném držení těla může dojít ke dlouhodobému poškození. Tyto detaily nemusím popisovat, moc dobře už o nich víme díky fungování profesionálních týmů. Není nic horšího, než když nedůslednost hráčů vede ke zdravotním komplikacím, které je v budoucnu vyřadí ze hry. Často totiž rodiče mají problém s tím, že jejich děti "jen sedí u her". Samozřejmě, regulace je důležitá a rodiče by měli mít rozhodující slovo. Nicméně podívejme se na příběhy hráčů, kteří se v esportu dokázali prosadit a někam dojít. Například takový Adam "NEOFRAG" Zouhar by mohl vyprávět.

Měl jsem tu možnost se s jeho rodiči potkat a byl jsem velice rád za tu šanci. Fandili mu v Brně, když získal titul mistra ČR (již podruhé v kariéře). Správný rodič chce vždy to nejlepší pro své dítě, ale taky by jej měl podporovat. Je těžké některým vysvětlovat, že jsou věci, co mají smysl a že se něčím dá uživit. Tady většinou nastupují starší a zkušenější hráči, jenž zvládnou na úrovni “dospělých” rodičům situaci popsat, pomoci zorientovat se v pro ně neznámém prostředí. A to je další problém. O esportu se toho píše mnoho, ale není zde žádné místo, kam by člověk mohl přijít, přečíst si vše potřebné a dokázal být v obraze. Stále jsme relativně nové odvětví a popisovat to někomu, kdo netuší, oč jde, může být mnohdy problematické.

To jsem však mírně odbočil od mé původní myšlenky. Tyto věci totiž kategorizování esportu mezi sporty v naší zemi nikterak nezmění. Ty důvody, proč by se tak mělo stát, jsou jiné. V první řadě návaznost na veřejné finance. Těžko se však přerozdělují finance mezi soukromé subjekty a ano, máme zde Asociaci českého esportu, ale ta žádnou svoji soutěž nepořádá. Bavíme se o vytvoření infrastruktury, ekosystému a funkčním světě, kde bude snadné implementovat nové hráče a týmy. Aby bylo jednoznačné a transparentní, kdo odkud přichází a kam by takové finance putovaly. Přeci jen získat část z těch cca 250 miliard, které MŠMT ČR má v letošním roce ve svém rozpočtu nezní vůbec špatně.

Problémem může být těžká lokalizace esportových týmů. Je jasné, že Sparta Praha sídlí v našem hlavním městě a s pomocí financování může žádat na tamních městských úřadech. Když moje rodné město Svitavy dokáže rok co rok najít stovky tisíc na podporu místního basketbalového klubu (a další nemalé finance putují i do ostatních sportovních oddílů), jistě by se ve velkých městech našlo dost financí na podporu esportových organizací. Jenže co by to také městu přineslo? Žádná návratnost ze vstupenek a potenciálních turistů, byla by to víceméně sponzorská částka na mediální propagaci. Já jsem ale přesvědčen, že to má smysl. Například SINNERS se netají tím, že jsou libereckou organizací, tak je jasné, kam by měli jít. 

Možnost žádat o nejrůznější granty a dotace, snadnější legislativní procesy pro profesionální hráče a další posun esportu na novou úroveň. Důkaz toho, že se i my v naší zemi snažíme posouvat naši milovanou věc dále. Jen tak namátkou, mezi země, kde už esport coby sport uznávaný je, patří kromě esport velmocí Jižní Koreji, Německa, USA apod. i země jako Turkmenistán, Uzbekistán, Gruzie či JAR. Tak proč zůstávat pozadu?

Závěrem bych také rád poděkoval všem, kteří ze svých pozic podnikají potřebné kroky k tomu, aby se tento stav změnil. Vím, že to není snadný úkol, že je to běh na dlouhou trať a že to stojí spoustu sil a sebezapření. Držím palce a přeji si, abychom si jednoho dne mohli společně gratulovat k úspěchu.

A zakončíme již klasicky. Jaký druh ptáka je nejoblíbenější mezi popeláři? Koš černý.

Bananides out